Kdo z vás si ještě nikdy v životě nedal čaj? Troufám si říci, že se v našich řadách sotva někdo takový najde. Protože čaj je něčím, co si může dovolit pán i kmán. Pijeme ho tu či onde a vůbec nám přitom nevadí ani to, že je dost možná z Číny, odkud jinak pochází zboží spíše podezření a emoce vyvolávající.
Ovšem zkrátka nepřijde ani ten, kdo k Číňanům nelne či kdo se jich přímo straní. Protože čaj se pěstuje i leckde jinde a lze tedy zvolit i alternativu kupříkladu indickou, pákistánskou, cejlonskou, tchajwanskou, japonskou, indonéskou, nepálskou, australskou, argentinskou či keňskou. Protože se mu daří všude tam, kde je nejlépe monzunové teplíčko.
Případně si pak lze uvařit i čaj, jenž je čajem, i když čajem není, tedy ten z nejrůznějších bylin, plodů či dokonce granulí.
Vraťme se ale k čaji jako čaji.
Ten opravdový čaj není vlastně nic jiného než odvar z lístků čajovníku, obsahujících kofein alias tein, které samotné bývají rovněž jako čaj nazývány. Tyto lístky jsou sklízeny z už zmíněného čajovníku, tedy stálezeleného keře (i když toto považuji za stejně nepravdivé dogma jeko to, že je Lenin věčně živý, protože třeba uschne-li čajovník, sotva bude stálezelený) dorůstajícího ve volné přírodě až patnácti metrů a tu a tam dokonce i dvojnásobku této výše, na plantážích však udržovaného podobně jako prostý lid na celém světě tak, aby pánovi nepřerostl přes hlavu a tento ho mohl snáze oškubat.
Čajové lístky bývají až čtvrt metru dlouhé a podobně našemu kosmetikou neopovrhujícímu člověku jsou v dospělosti tlusté, hladké a kožnaté. S krátkým řapíkem, což uvádím ale radši takto odděleně, aby si to někdo ve spojení s předchozí větou nevyložil nějak nepatřičně. V některých oblastech se tyto lístky sbírají několikrát do roka, v jiných lze tyto sbírat i celoročně, na rozdíl třeba od našich šípků, jež lze v roce sbírat nanejvýš jednou, nesesbírá-li nám je tedy někdo ze spoluobčanů či jiná zvířátka. Nejcennějšími jsou pak podobně našemu lidu na trhu práce lístky mladší.
Následně se čajové lístky nechávají vesměs hnít. Totiž fermentovat či oxidovat, což líp zní. Takto vznikají z vlastně jediného čaje čaje různé. Bílé, usušené bez oxidace, jejich pravé protějšky černé, jež se apartheidisticky napřed řádně drtí a pak nechají pěkně dlouho hnít zavřené, a pak dvě zlaté střední cesty, tedy nefermentovaný čaj zelený a mírně zoxidovaný čaj polozelený. Případně pak i „extrabuřty“ zvané Pu-erh, žlutý čaj, kukicha, hojicha lapsang souchong a rize.
Čímž je zpracování vlastně u konce. Zbývá již jen takto upravené čajové lístky patřičně zabalit a expedovat gurmánům, kteří si z nich v dalekých krajích podle prastarých receptur připravují svůj lahodný mok.
A co s čajovým prachem, tím náročné klientele neprodejným odpadem? Nasáčkuje se a prodá se obchodníkům z Evropy. Tedy nám, kteří neumíme nic lepšího, než barbarsky vznout pytlík do hrnku a zalít si ho horkou vodou. Pytlík čaje myslím!
