Moje azalka nebo-li rhododendron simsii připomíná sněhobílou nevěstu. Patří do čeledi vřesovcovitých a pochází z vlhkých horských lesů východní Asie. Když jsem si ji v květinářství vybírala, dávala jsem pozor, aby měla jen několik květů plně rozvinutých a ostatní byly ještě v poupatech. Tak je to doporučováno.
Doma jsem tu bílou krásu umístila na chladnější, nevytápěnou chodbu. Daří se jí na okně, na které nedopadají přímé sluneční paprsky. V květnu putuje na letní byt – do zahradního altánku. Tam si užívá mírný stín a každoročně v letních měsících na vzduchu pookřeje. V teplých dnech je vděčná za časté ponoření balu do vody. V září se opět vrací na chodbové okno, aby nás za dlouhých zimních večerů těšila bílými plnými květy. Dozvěděla jsem se, že bych rostlinu mohla, jakmile nasadí první poupata, zkusmo přemístit na krátký čas do teplejšího pokoje, ale to jsem si neriskla.
Když azalka kvete, dopřávám jí více zálivky, zalévám odstátou vodou pokojové teploty. Tohle si hlídám a vyhýbám se extrémům – kořenový bal nesmí mít ani vyschlý ani přemokřený. Stejně tak jako vánoční kaktus ani azalka nesnáší, aby se s ní na okně pohybovalo a tím se měnil dopad slunečních paprsků. Je velmi citlivá na průvan.
Vzhledem k tomu, že jsem péči o azalku prozatím zvládala, plánuju do budoucna pořídit jí kamarádku. Pokukuju po azalce s barevným žilkováním na květech. Tomu se prý říká chiméra. Kdo ví, třeba zrovna tu žilkovanou dostanu…
