Jednou z nejmilejších vzpomínek na dětství je rozkvetlá louka. Courali jsme se s děckama z vesnice trávou sem a tam, trhali kytky a pod nohama se nám míhaly stovky lučních koníků. Byly jich doslova mračna a každý krok znamenal jemné polechtání na kolenou, když si hmyz spletl směr. A když se sušilo seno, kobylky nám skákaly snad po celém domě.
Čím to, že dnes slýcháme pronikavé cvrčivé hlásky samečků tak málo. Že nám při procházce trávou od nohou neodskakuje hejno poplašených lučních muzikantů? Je to možná tím, že kobylka spotřebuje velké množství potravy. Sehnat ji v dnešní době, kdy je velmi moderní krátce střižený trávníček po anglicku není zrovna lehké. Hlavně kobylka hnědá (Decticus verrucivorus), loví živou potravu a je velmi užitečná, na rozdíl od sarančat, které způsobují nemalé škody v zemědělství. Pochutnává si na měkkých a tučných larvách mandelinky bramborové, housenkách a housenicích a pro zpestření si zakousne šťavnatý lístek pampelišky. Přesto ji vídáme v trávě jen velmi zřídka. Člověk ji nepronásleduje vědomě, ale je ohrožena novými způsoby hospodaření. Dříve bývala hojná a vyskytovala se na okraji lesů, polích, suchých stráních a loukách s nižším porostem. Jejich cvrkání je pronikavé a je slyšet nejen ve dne, ale i dlouho do noci.
Patří do velkého řádu rovnokřídlých společně s cvrčky, krtonožkami a zmíněnými sarančaty. Měří až pět centimetrů a v přírodě ji snadno přehlédneme, na nazelenalých křídlech má hnědavé skvrny, díky kterým s okolím doslova splývá. Ale její barevnost není pevně dána, je proměnlivá a tak při procházce můžete narazit na kobylku hnědou ve žlutavé nebo dokonce černé barvě.
Její latinské označení je tak trochu zvláštní, protože verruca znamená bradavici a slovo vorus žravý. Lidé si tento dlouhonohý hmyz tak pojmenovali proto, že venkované hlavně ve Švédsku, ale i v jiných zemích ji používali k vykousávání bradavic. Tento druh masožravé kobylky má velmi silná kusadla a pokud se vám ji podaří vhodně u bradavice přidržet, opravdu se do ní může zakousnout. Léčebný efekt této kůry není příliš doporučován. Jistější prý bude navštívit lékaře.
Samičku od samečka poznáme velmi jednoduše podle nenápadného kladélka. Jako každá jiná kobylka klade do půdy několik desítek vajíček, která jsou asi 5 mm dlouhá a 1 mm široká. Zimu vajíčka přečkávají ukrytá v hlíně a na jaře se z nich líhnou bezkřídlé nymfy. Během jara dospějí a a od června můžeme už najít dospělé mladé kobylky. Rovnokřídlý hmyz je popisován jako odolný ke znečištění, ale usmrcují ho vysoké koncentrace pesticidů, nebezpečné látky používané proti jinému hmyzu, hluboká orba decimuje jejich snůšku vajíček v půdě. Při sklizni nebo sečení nemají před rychlými stroji žádnou šanci a tak dříve hojný druh musíme dnes označit jako mizející. Platí to ostatně i pro většinu druhů jejich příbuzných, kterých v našich zemích žijí čtyři desítky.
