Tak už to tady máme nanovo. Ještě jsme se nejednou nestihli ani pořádně ukrýt pod listovím obalujícím větve stromů a keřů před žárem letního slunce, a už je po slunci a stále více i po listech šumících tam vysoko v korunách nebo aspoň tady nízko na větvičkách okolních křovin.
Nejednou jsme nestihli ani ocenit všechny služby, jež nám lupení vysoko nad hlavami skýtá, a už nám je toto neskýtá, nejsa stále častěji tam nad našimi hlavami.
Prostě tu zase máme dobu, kdy se stromy stávají imitací mojí hlavy, totiž opadávají. Kdy se jejich zeleň mění v ponurou hněď holých větví po pestrobarevném intermezzu. Kdy se obrací stará sovětská tradice a my namísto „Října v listopadu“ máme listopad už v říjnu.
Koruny stromů nás méně a méně kryjí před stále častěji nás deštěm smáčející oblohou, zatímco pod nohama to den ode dne více a více šustí. Tu je z listí závěj, tu přímo lavina.
Co počít?
Motorizovaní, přesněji traktůrkizovaní, zahrádkáři vyjíždějí na své latifundie na svých motorových ořích, kteří tu napadanou nadílku tu shrabují a tu aspoň drtí v hmotu, jež se stane obživou jarní vegetace, no a nám ostatním, nevagabundům, nezbývá než se chopit nástrojů zvaných hrábě a hrabat a hrabat. Při kteréžto činnosti si člověk sice dost nahrabe, jinak si ale právě nenahrabe. Protože taková kopka listí není totéž co kupa peněz.
Ale což. Komu není shůry dáno, v apatyce nekoupí, a komu shůry dáno je, ten zkrátka hrabat musí. Ať už nahrabáno má nebo dosud nemá.
Jak že se správně hrabe? Postup je tu vlastně podobný jako je tomu při hrabání trávy nebo sena. Čili člověk potřebuje hrábě, nástroj to sestávající z násady alias dlouhé tyče, která slouží k uchopení náčiní a zadření si třísky, a pak něčeho, co připomíná kovový, dřevěný či plastový hřeben a je k násadě kolmo připevněno.
Člověk uchopí násadu oběma rukama, trochu jako hokejku při šampionátu. Nemáchá však zprava doleva, nýbrž zepředu dozadu, navíc pak tak, že se nástroj vysune co nejvíce vpřed, položí se na rodnou hroudu ozubením „hřebene“ k zemi a je přitahován zpět k hrabateli, hrabalovi, hrabošovi či jak se hrabajícímu jedinci vlastně říká. A tak pořád dokola. Produktem je tak větší a větší hromada listí. Ne-li, je něco v nepořádku a nenacházíte-li se právě na listuprázdné betonové ploše, měli byste si znovu přečíst výše zmíněný návod a pokus opakovat.
Nakonec je zahrada listuprostá a dost možná stejně krásná jako za etapy největšího letního rozkvětu. Listí, tuto halící a hyzdící, je pryč a vy si můžete jít odpočinout, načerpat nových sil… a zocelit si nervy. Protože až po šlofíčku vykouknete ven, nestačíte se divit. Ať už za pomoci větru, rozfoukávajícího vaši tak pracně udělanou hromadu a shazujícího zbylé listí korun, či z čistého rozmaru stromů samých, bude možná zahrádka posetá lupením stejně jako prve.
A tak je třeba jít hrabat znovu. A znovu a znovu a znovu. Dokud ze stromoví a křovin nezmizí poslední lupínek a kraj nezalehne milosrdný sníh.
Sníh, jenž nám dá na listí zapomenout. Minimálně do jara.
