Člověk by se mohl při pohledu na své okolí domnívat, že takový trávník vlastně není vůbec žádná věda. Že se prostě nechá kousek půdy ležet ladem a než se jeden naděje, je vlastníkem trávníku jedna báseň.
Ovšem není tomu tak, věřte mi. Je totiž sice faktem, že ponecháme-li pozemek napospas jeho osudu, vyraší nám na něm i bez našeho přičinění leccos, ovšem trávník nám tímto způsobem nevznikne.
Kdo totiž chvíli stál, již stojí opodál, a tak než se člověk druhu lenošivého rozkouká, má na prostranství vyhrazeném pro trávník džungli, v níž by mohl bez problémů operovat i proslulý Viet Cong či by se tu mohla zabydlet nejedna velká šelma, pokud by do naší země zavítala. Protože byliny nepřemluvíte, aby v pravý člověku vyhovující čas ustaly ve svém růstu. A tak se již vcelku zanedlouho na místě předpokládaného nízkého hustého pažitu objeví vysoká tráva s ještě vyššími bolševníky a třeba i pro změnu širokými listy lopuchů a jim podobné vegetace, a pokud snad člověk čeká ještě déle, má tu co do činění třeba i s keříky, keři a v extrémním případě dokonce stromy.
Vyroste tu tak něco, s čím si poradí leda buldozer. Ovšem kdo se domnívá, že dosáhne trávníku buldozerem, mýlí se též, protože tento vytvoří spíše něco mezi cyklokrosovou dráhou a tankodromem.
Protože o trávník je třeba usilovat.
V první řadě je nejednou záhodno tento zatravnit, protože ne všude se vyskytuje vegetace dostatek a ne všude je tato právě tou, jakou by měla být. Je třeba zbavit se rostlin, jež by kazily dojem a případně komplikovaly údržbu tohoto pozemku, a tyto je třeba nahradit travinami, jež jsou na trávníku žádoucími.
Poté je třeba zajistit dostatečné zavlažování, protože ne vždy si příroda vystačí sama a pohled na seschlé lístky nebo dokonce rodící se poušť není tím pravým. Jsme-li majiteli pozemku malého, stačí tento skrápět kupříkladu zahradní konví, u ploch rozsáhlejších a zahradníků línějších pak lze vřele doporučit některý ze zavlažovacích systémů. Čemuž všemu samozřejmě musí nezbytně předcházet zajištění si vodního zdroje, protože bez vody toho jeden moc nezakropí.
Následně je třeba obrnit se trpělivostí, protože travní semeno ze dne na den nevzejde. Zatímco bodláčí, sedmikrásčí a další sem zanesené kdeco roste ve vhodných podmínkách jako z vody, to pravé a žádané rozhodně nešturmuje.
Když pak tráva doroste výšky vyšší než je zdrávo, je třeba dát tuto do latě. Přímo v duchu socialistických tradic – aby nikdo nevyčníval. K tomuto slouží srp, kosa nebo sekačka.
Srp je nástroj k sekání trávy a ke vzteku, protože při používání tohoto bolí záda a vůbec celý člověk, aniž by byl výrazněji viditelný výsledek. Sekáte, sekáte, a než se prosekáte z kraje trávníku na jeho konec, vysmívá se vám vegetace mezitím na druhé straně znovu dorostlá.
Kosa je v tomto ohledu daleko lepší. Sice i po jejím použití člověka bolí všechno, na co si jen vzpomene, sice zde občas i častěji než občas padne kosa na kámen, ale je aspoň vidět kus dobře odvedené práce. Samozřejmě v případě člověka zručného, sečení znalého a vytrvalého.
Sekačka je pak volbou z nejpohodlnějších. Oč více nás stojí peněz, o to méně vyžaduje sil a umu. Stačí jen zajistit, abychom si u té elektrické spolu s trávou nepřesekli i přívodní kabel a u té benzínové nějak nevyvolali požár, a už to sviští. Do stran létá podťatá tráva a nejednou též hlína a kamení. Letecký den mají klíšťata i jiní na sečené trávě dlící tvorové, do dáli prchají všichni živí tvorové z říše zvířecí i sousedé mající dostatečný pud sebezáchovy. A vy jedete, zanechávaje za sebou posekaný trávník. Nejednou přímo trávník snů.
Trávník, o nějž nám šlo a jenž nyní konečně máme. Tedy na pár dní, než nám tento opět doroste. V případě nedbalosti třeba až do podoby boubínského pralesa.
