Troufám si tvrdit, že je v našich řadách jen málo těch, kdo by neprahli touhou vlastnit zahrádku. Přičemž samozřejmě prahneme tím více, čím nedostupnější nám taková zahrádka je. Prostě proto, že kdo nikdy svůj kousek rodné hroudy nevlastnil, neví, co toto obnáší a tudíž prahne touhou toto poznat, zatímco ten, jemuž bylo přáno, už ví svoje.
Protože taková zahrádka, to není jen tak. To není jen krásný pohled na to, jak v sadě skví se jara květ. To je i lopota, na jejímž konci se teprve onen libý pohled naskytne, to jsou i nekonečné konflikty, tu s krtkem, tu s myšmi, tu se slimáky a tu s jinými škůdci, ty žádající od vlastníků daně a poplatky nevyjímaje. S jedněmi je to lítý boj s nevalným výsledkem, proti druhým se pak bojovat vlastně nedá.
A zahrádka, to je mimo jiné i hrabání. Hrabání, jímž jsou postiženi více obyvatelé měst a venkovští bezzemci. Protože než tito vůbec zahrádky nabydou, musí si dost nahrabat, aby ji mohli koupit od někoho, kdo nahrabáno nemá a chce si nahrabat jejím prodejem.
Ale dejme tomu, že už zahrádku máme a tudíž už si na ni nahrabat nemusíme. Ani v tuto chvíli není po hrabání. Protože hrabání je nedílnou součástí života každého zahrádkáře. Jeden musí shrabovat trávu, jiný hrabat spadané listí a další třeba i smetí, jež mu sousedi na pozemek nahážou, domnívaje se, že tento je pro černou skládku ideálním.
K hrabání je potřeba nástroj zvaný hrábě. Pro ty, kdo tyto snad ještě nikdy neviděli nebo je zahlédli leda ve filmech pro pamětníky, neznaje, že hrábě jsou právě ony hrábě, dodejme, že se jedná o náčiní, které připomíná řídký hřeben nasazený kolmo na tyč. Tyč bývá v naprosté případě dřevěnou, i když se objevují i alternativy z hliníku a dost možná i jiné, „hřeben“ je pak původu tu rovněž dřevěného, tu kovového a tu plastového.
Násada, tedy ten dlouhý klacek, je ausgerechnet ze zmíněných materiálů zhotovována proto, že jsou tyto lehlé a pracuje se s nimi tudíž snáze než byla-li by násada kupříkladu olověnou. Násada zhotovená ze dřeva vyniká tím, že ji lze snáze zlomit, násada hliníková pak tuto možnost vlastníkovi nedopřává.
„Hřebeny“ plastové a dřevěné mají pak výhodu rovněž ve své lehkosti, takže člověk se tolik nenamůže, i když se rovněž namoci může, pokud může hrabat, dokud může, takže nakonec nemůže, ty kovové jsou pak těžší, takže dají člověku víc zabrat, a to i díky tomu, že jsou na rozdíl od svých lehkých kolegů téměř nezničitelné.
Když už tedy víme, co to hrábě jsou, a když už tyto spolu se zahrádkou i vlastníme, můžeme jít konečně hrabat. Že nevíte jak na to?
Nuže. Netrápí-li nás ploténky, položíme hrábě na zem (nemusí to být ale nutně zem, klidně i na trávník, dlažbu nebo jinou součást toho, co se podle heliocentristů otáčí kolem Slunce), a to tak, že hřebenovitý konec leží nejdále od nás a násada směřuje k nám. Poté uchopíme násadu jednou rukou u konce a jednou více vpředu. Netrapme se tím, kterou ruku vpřed a kterou vzad; to poznáme sami, neboť v případě úchopu správného budeme působit dojmem nešiky jenom na počátku své hrabošské kariéry, kdežto při úchopu špatném vždy. Ve kterých místech přesně uchopit, to už nám pak prozradí příroda a naše tělo samy.
Hřebenovitou část necháváme ležet na zemi a rukama svírajícíma násadu pohybujeme směrem vzad, podobně jako při přetahování lanem, dokud to jde. Když už to nejde, zdvihneme přední část nad povrch zemský, ladným pohybem přemístíme tuto opět vpřed, položíme a opět táhneme směrem k sobě. Dodejme ještě, na co jsem zapomněl – kolíky „hřebene“ by měly směřovat k zemi, jinak bude naše počínání téměř bezúčelným.
Zvednout, natáhnout se vpřed, položit, táhnout vzad, zvednout,… A tak pořád dokolečka.
Počínáme-li si podle tohoto návodu, měly by tráva, listí či odpadky z plochy naší zahrádky pozvolna mizet, vršíce se na hromádkách, jež se pak již jen popadnou a vyhodí na kompost, ohniště či (nedívá-li se nikdo) na cizí záhumenek.
Neděje-li se takto a jste-li si jisti, že nepoužíváte namísto hrábí nějaké je jenom vzdáleně připomínající náčiní, nezbývá než se obrátit se žádostí o radu na někoho kompetentního. Nejlépe z cizí vesnice, čímž spíše uniknete následným dost možná i doživotním posměškům. Protože drželi-li jste se návodu, vážně nevím, kde se stala chyba.
