Mít zahrádku, to není jen tak. Ne že by snad tyto nebyly k mání, byť leckde nejsou k mání, zejména pak v centrech velkoměst a středoměst, ne že by se na takovou člověk nezmohl, byť třeba i za cenu dlouholetého strádání a střádání.
Jenže, zahrádka není zahrádkou automaticky. A tak i když koupíte zahrádku, máte z ní nejednou již zakrátko džungli, k jejíž dokonalosti chybí snad už jen Viet cong.
Protože zahradu je třeba udržovat. A takováto údržba bývá nejednou úkolem náročnějším, než udržovat svou drahou polovičku, aby tato vypadala na dvacet, ač jí dvacet už dávno není.
V první řadě je třeba takovou zahrádku kosit, tedy v dnešní době už spíše sekat sekačkou. Tento počin je zdaleka tím nejdůležitějším, co je třeba tamtéž provádět, a to pravidelně. Neboť k čemu je zahrádka sebedokonalejší, nedá-li se touto projít? Kde jsou poklidné dny trávené zde, vyskočí-li na vás náhle odkudsi třeba srna, dosud zcela skrytá v zeleni přebujelejší než administrativa?
Dále je tu potřeba rovněž plít záhony, což je nejlepší způsob, jak si namoci záda, odrovnat ploténky, natáhnout si nějaký ten sval nebo si uhnat infarkt či prudký záchvat čiré beznaděje. Protože plít neznamená nic jiného, než se starat o to, aby na ohraničených kouscích půdy zvaných záhony rostlo to, co tam patří, tedy co jste tam v záchvatu prvotního nadšení zaseli či zasázeli, a nikoliv to, co tam vyrašilo samo od sebe a zlovolně překáží chudinkám ostatním rostlinkám. Přičemž pletí bývá činností, při níž si zahradník nejednou vytrhá to, co mělo přežít, a vegetace nežádoucí se tomuto směje do očí nebo do čehokoliv jiného.
Záhony je pak třeba nejen plít, ale též kupříkladu zalévat. Tedy provádět činnost, při níž se homo nešikulus neustále zamotává do zahradní hadice, jsa sám zkropen více než rodná hrouda, nebo po níž má od konví ruce vytahané tak, že nechat se obrůst srstí, vzali by ho lidoopi do party.
Hnojení je pak kapitolou samou pro sebe. Protože jak odborníci varují, je člověk osobně nevhodným dárcem hnojiva, a kdo kdy zkusil toto osobně, ví, že vskutku pozitivních výsledků nedosáhl. Jeden tak musí buď s putýnkou, džberem, kyblíkem či trakařem obcházet okolní hnojiště a rozkrádat to, co zdejší chovný dobytek už vážně nepotřeboval, nebo zajít do obchodu a za hříšný peníz koupit hnojivo umělé, jímž je tak snadno úrodu místo vybuzení na léta dopředu dorazit.
Úrodu pak, je-li jaká, je třeba chránit před sousedy a jinými zvířátky, protože o co člověka nepřipraví rozmary přírody, o to ho připraví tito. A to navzdory tomu, že člověk na rozdíl od některých druhů ptactva nedokáže za den sežrat až polovinu toho, co sám váží. Protože oč má člověk méně místa v žaludku, o to volněji je v jeho spižírně a sklepení.
A jestliže je toto vše problémy „přízemními“, pak daleko horší je to s péčí o stromoví. Takové opečovávání dřevin, ať už skýtají ovoce nebo jenom stín, sestává v nejjednodušším případě z podříznutí kmene, po čemž už není třeba ani prořízka, ani česání, ani nic jiného. Jenže jistě tušíte, že toto není řešením ideálním. A tak člověk musí vzhůru k nebesům, aby pak byl po krátkém balancování na žebříku či štaflích opět nejspíše pozadím se zemí spjatý.
A jeden tu zúročí i zkušenosti z vojenské prezenční služby v boji proti diverzantům, tentokrát však nikoli imperialistickým, nýbrž podzemním. Krtek budující své hromádky na místech zpravidla zahradníkovi nejnepřijatelnějších, je daleko obtížněji dopadnutelný, než „krtek“ nasazený do cizích tajných služeb. Protože člověk nedodržuje patřičnou životosprávu a je moc obézní na to, aby za krtkem či myší vlezl do díry, a napouštění vody do chodbiček, líčení pastí a plašičů či nákup kočky neznamená vůbec záruku zdaru.
Prostě zahrádka, to je práce, práce a práce, úkol to sisyfovský. A tak člověk běhá, kmitá, stará se a večer zcela se silami v koncích umdlévá konečně na lavičce. Aby tu mohl polomrtvý vyslechnout závistivé poznámky kolemjdoucích, jak je šťastným člověkem, když si může hovět na svém vlastním záhumenku.
