A zatímco plesáme či pláčeme nad tím, co nám vyrostlo na záhonech, nad tím, co nám vyrostlo na trávníku kolem, můžeme leda zaplakat. Tedy ne proto, že bychom snad čekali jinou vegetaci, ale proto, že jsme ji rozhodně nečekali tak vysokou. Žádný anglický trávník, spíš tropický prales.
A tak nám nezbývá, než dát vale záhonům a odebrat se na zbytek pozemku a věnovat náležitou péči i tomuto.
K sečení trávy, tedy tomu, čemu se rozhodně žádný zahradník nevyhne, patří v dnešní době nejspíše sekačka na trávu, zejména u starších a zručnějších ročníků pak kosa a srp, a hrábě navrch.
Sekačka má tu výhodu, že se o ni při práci můžeme opírat a tato udělá vše za nás. Tedy vše vyjma placení elektřiny či benzínu, čímž bývá tato poháněna. Tráva za ní je posekána vesměs hezky zarovnaně a nejednou si můžeme i předem nastavit její výši. Ovšem tato přednost je současně provázena i zadností… totiž chtěl jsem říci negativem. Zatímco trávu vcelku nízkou poseká do podoby záviděníhodné, tu přerostlou spíše zválí a stačí nedlouhý čásek, aby zeleň znovu zvedla hlavu a vypadala jako moderní extravagantní účes našich pubertálních jedinců, a rovněž je taková sekačka zařízením lhostejným a nepozorným a stačí tak málo a co se jen naběháme po trávníku, než se nám podaří posbírat všechny kousky našich prstů!
Kosa si naopak poradí i s trávou vyšší a její provoz je při dnešních cenách energií i o dost levnější. Ovšem aby si kosa s tím vzrostlým nadělením poradila, musí si i sekáč poradit s ní. A tady nejednou padne kosa na kámen dříve, než padne kosa na kámen. Protože kosa je na násadě opatřena dvěma držadly pro dvě ruce, a to pro tu levou a tu pravou, nikoliv pro dvě levé. Kosu uchopíme tak, aby její kovová část byla vpředu před námi a nikoliv v dlaních, a s ostřím v přiměřené výši máchneme ve směru jeho hrotu. Zvedneme, vrátíme ji zpět a znovu. Pokud se nám tedy při prvním máchnutí nezaseknula záda nebo kosa do země. Mách vpravo, mách vlevo, vpravo, vlevo… a za chvíli máme dost. Nikoliv dost posekáno, ale dost jako až nad hlavu a po krk. Na rozdíl od dědoušků máme v této chvíli tendenci vzdát to, ale přesto ještě chvíli zarputile odoláváme. Tu se kosa zaryje do země, tu padne kosa na kámen, tu padneme my na zadní partie či na ústa. Když pak po hodině snažení vidíme pár metrů rozoraného a odrbaného trávníku a mozoly na rukou, dospějeme nejspíše k poznání, že sekačka je sekačka. A vracíme se tak k předchozímu odstavci.
Srp je nástroj podobný kose, jen je jednoruční a daleko menší. Uchopíme jej do jedné ruky a rázem musíme počítat s tím, že právě toto zápěstí nás zanedlouho začne řádně bolet. Mácháme, mácháme a požaté trávy by mělo ubývat. Neubývá. Pomůžeme si tedy tím, že volnou rukou přidržujeme vrcholky podtínané trávy. Tím je jasné, na které ruce budeme mít již záhy dost možná nejeden šrám. Sekáme, sekáme… a výsledek je podobný tomu u kosy. Z předklonu nás bolí záda a konec lopoty je v nedohlednu. Protože srp se sice ovládá snáze než kosa, ale má zoufale malý záběr. I vracíme se nejspíše rovněž k odstavci věnovanému sekačce.
Se sebezapřením a dost možná i s cizí pomocí pak nakonec nějak tu strašnou trávu posekáme. Máme pažit radost pohledět, nebo k nekoukání, ale vše je lepší než to, co tu bylo. Jen ten povrch je jaksi zaneřáděn suchým odpadem zvaným seno. I vezmeme do ruky hrábě a hrabeme a hrabeme, jak už jsem popsal v článku jiném. Nakonec máme na trávníku kopičky, jež servírujeme králíkům nebo jiným býložravcům nebo pálíme či odhazujeme do míst, kde toto není na závadu.
Tráva je posekaná, záhony, neulejvali-li jsme se, vypadají dosud jako záhony, a tak můžeme jít za prací další.
