Poprvé v životě jsem dostala hyacinty. Brzy mi vykvetly modře a smetanově a já přemýšlela o tom, jak tuto přírodní přirozenou krásu udržet. Ještě než jsem se zahloubala do zaručených rad, kterak hyacinty pěstovat, napadlo mě, že se k nim budu chovat jako k bramboříkům.
Vnímám určitou podobnost – jedni jsou z cibule, druzí z hlízy. Květináče s hyacinty jsem tedy usadila na okno, na které nedopadá přímé slunce, na studenější chodbu. Díky nim nám celý prostor v přízemí příjemně voní sladkou – pravda, dost aromatickou – vůní. Květiny zalévám do misky. Když se během půlhodinky rostlinka napije, zbytek vody vyliji. Až mi hyacinty odkvetou, přestanu je zalévat úplně. Předpokládám, tak jako se děje u bramboříků, že zežloutnou a ztratí listy. Následně cibule hyacintů vyndám ze zeminy a uložím v suchu.
Zvažovala jsem, zda je začátkem října vysadím do záhonu – to by bylo nejjednodušší – k tulipánům a narcisům (mimochodem, to byl můj poměrně hloupý nápad, protože prý hyacintům sluší samostatné místo) nebo raději do květináče. Zvolila jsem pěstební nádobu se slibem, že se budu hyacintům věnovat, protože, kdybych je jen tak šupla do záhonu a ponechala je jejich osudu, bylo mi prorokováno, že by dalším rokem kvetly méně a méně.
Tak tedy – zvolila jsem dostatečně velký květináč, abych mohla cibulky zasadit cca 15 cm hluboko, přesně tak, jak je doporučováno v chytrých zahradnických knihách. Dopřeji jim zeminu v podobě kompostu smíchaného s rašelinou. Květináč umístím spíše na chladnější místo v domě a budu věřit, že jsem nic nepopletla a že se mi rostliny odmění svoji krásou. Zadaří-li se, budu mít příští jaro na okně opět modro – smetanovou hyacintovou výzdobu.
