Každý z nás již jistě někdy v životě takové iglú viděl. Nejspíše pouze na televizní obrazovce, kterémužto člověku se říká šťastlivec, někdo i na své vlastní zahrádce, kterémužto se říká bohatý šťastlivec, a někdo i nad svou vlastní hlavou, a tomu se pak nejspíše říká bezdomovec nebo příslušník naší menšinové eskymácké komunity, o jejíž existenci však nemám ani sebemenší důkaz.
Prostě každý z nás už asi takové iglú viděl, ať už v nějakém dokumentárním snímku nebo třeba i ve večerníčku o Maxipsu Fíkovi. A šťasten ten, kdo ho viděl sám a nedopřál takovéto inspirace svému neplnoletému potomstvu. Neboť dítko školou povinné a leckdy i to dosud nepovinné pojme po uzření tohoto architektonického skvostu úmysl obdobné obydlí vlastnit a zřídit si v něm aspoň přes zimu přechodné bydliště. A běda rodiči, kterému dítě vládne!
Nejlepší pro takového zpravidla tatínka je, nenapadl-li dosud sníh. I dítko se sklonem k hysterii po prvotních projevech deprivace totiž dospěje k poznání, že prostě bez sněhu se sněhové obydlí vybudovat nedá. Sice možná přinese v hrstičce hrudku zmrzlé hmoty seškrábanou z útrob lednice, trpělivý rodič se však bude zajisté oblékat natolik pomalu, aby potomkovi mezitím tato skromná zásobička stavebního materiálu v dlaních roztála… a je po starostech.
Horší však je, tedy z pozice lenošivého zákonného zástupce, leží-li celá okolní krajina pod sněhovou peřinou, zářící do všech stran provokující bělobou. V tu chvíli nezbývá, než na sebe navléci dostatečné množství oděvu, nejlépe i s pracovní přilbou, kteroužto dítku již od mala vštípíme základní zásady bezpečnosti práce, neboť neznalé dítko se nenechá zmást lživým tvrzením, že je třeba vyčkat do jara na stavební povolení a obětovat na toto celé potomkovo kapesné, a vyrazit do mrazu, kam by člověk ani psa nevyhnal, tatínka však ano.
Najít vhodnou parcelu není problém, nemáme-li tedy toliko malý dvorek a popudlivého domovníka. Ideálním místem pro stavbu je prostor bezprostředně přiléhající ke stěně našeho domu. Ani ne tak proto, že by tu byl z budoucího stavení nejlepší výhled, dokonce by tato lokalita mohla být i potenciálně nebezpečnou, pokud by se právě v místech nad ní rozhodl nějaký sebevrah skoncovat se životem skokem z římsy či střechy, ale zcela prozaicky proto, že si tu ušetříme práci se stavbou jedné ze zdí.
Výstavbu samotnou lze provádět prakticky dvěma způsoby
Zručnější rodič, nejlépe s vyšším nebo alespoň středním odborným vzděláním stavebního zaměření nebo minimálně s dobrou prostorovou představivostí a praxí ve hře se stavebnicí Lego, počne v úvodní etapě ze sněhu plácat chladné bílé cihly; dost možná tedy až poté, co se definitivně ujistí, že sníh není vhodným materiálem pro zhotovení celých panelů. Dítko mu v tomto vcelku ochotně sekunduje – prvních asi deset minut, než ho monotónní činnost otráví a přenechá aktivitu otci, který přece vše ochotně udělá výměnou za radostnou předtuchu, že potomek bude následně v tomto obydlí pobývat a nebude aspoň tropit neplechu v domácnosti. Uplácané „tvárnice“ pak tatínek počne klást na sebe, obdobně, jako to viděl na nedaleké stavbě u ukrajinských dělníků, pouze s tím rozdílem, že nepoužívá olovnici, neboť na rozdíl od klasického domu tu nemohou být stěny svislé, nýbrž musí se postupně sbližovat a tvořit klenbu. Která se samozřejmě několikrát zbortí a přivede tatínka do stavu větší či menší nepříčetnosti. Nakonec se však dílo zpravidla přece jen zdaří, protože i ten… jak to říci slušně… nejnakakanější rodič nevzdá po vší té lopotě dílo před samým závěrem. I kdyby měl nakonec někde ukrást třeba prkna a střechu jimi podložit.
Manuálně méně zručný, avšak naopak o to svalnatější tatík na to jde jinak. Jeho metoda je sice notně primitivnější a dost možná i více fyzické síly vyžadující, na stranu druhou však pro dospěláka rychlejší a pravděpodobně i rychleji k vytouženému cíli vedoucí. Tento totiž vezme pokud možno co největší lopatu nebo jiný obdobný nástroj a přemístí veškerý v dosahu se nacházející sníh na jednu více či mně obří kopici, to v závislosti na potomkově vzrůstu a jejich vzájemné citové vazbě. Hromada se pak dobře uplácá, pro pevnost třeba i mírně pokropí vodou, jež v kolem panujícím mrazu utvoří na povrchu pevnou ledovou slupku (k tomuto účelu však nedoporučuji použít vodu vařící), a pak už se jen potomkovi řekne, ať si do ní chodbičku a uvnitř malou komůrku vyhrabe sám po vzoru krtka. Zpravidla to vyjde, pouze ve vzácných případech je dítko natolik líné, že se otec musí sám i zavrtat. Ve fázi, kdy se pak odehrává vrt samotný, se již rodič nepředře – pouze musí být ve střehu, aby svou ratolest vytáhl z případného neočekávaného závalu, nebo aby včas zakřičel „dost“, hrozilo-li by, že „horníček“ v záchvatu megalomanie bude tak dlouho zvěšovat svůj nový pokojík, až by mohl probořit i stěny, jež je třeba zachovat.
Ať už zvolíme postup jakýkoliv, nakonec stojíme před tímto bělostným jedna plus nula s příslušenstvím u nedalekého stromu s hlavou vztyčenou, jsa pasováni do role toho nejlepšího ze všech tatínků na světě.
Můžeme se směle vzdálit s hlavou v oblacích… ježto se však záhy změní v hlavu pod polštářem či pod studeným obkladem. To podle toho, musíme-li naslouchat válečné vřavě, odehrávající se kolem tohoto objektu mezi naším dítkem a snad veškerým dorostem ze sousedství, nebo staneme-li se terčem inzultace ze strany běsnícího souseda, pod jehož oknem jsme toto dílo vybudovali.
