Člověk by skoro řekl, že článkem o sklizni jablek jsem se uspokojivě zhostil i tématu hruškového. Jenže nevěřte tomu, lidičkové moji dobří. Protože taková hruška, to není žádné jablko, jakkoliv by tato mohla působit dojmem, že se o jablko s jakousi deformací jedná.
Nejedná.
Při sklizni ze stromku nízkého se rozdíl mezi jablkobraním a hruškobraním tolik neprojeví, ve všech ostatních případech však ano. Protože hrušky jsou potvory.
Vždyť stoupněte si jen pod takovou velkou hrušeň a zkuste v době zrání zarecitovat „foukej, foukej, větříčku, shoď mi jednu hruštičku“. Aniž by se větříček musel namáhat s fouknutím, spadne vám na kebuli hruštička nejedna.
A kdyby jen spadla! Jenže ona se, ta potvora, jako na potvoru vesměs i rozprskne, jsa již jaksi prohnilou nebo vnitřně nahlodanou. Tu se pouze zdeformuje, tu se však i pěkně nepěkně rozstříkne. A ani to není ještě nejhorší. Nejhorší přijde ve chvíli, kdy si tohoto stavu věcí všimnou vosy, včely nebo sršně. Tito násoskové se totiž na rozprsklinu vrhnou, pranic nedbaje, že se v ní ukrýváte vy, a pak stačí jediný neopatrný pohyb a máte to. Tedy žihadlo. Šťasten to člověk, jenž není alergický a žihadel se mu dostane jen v rozumném počtu. Ovšem ne každý má to štěstí.
Takže padané hrušky jsou ještě horší než padaná jablka. A tak je záhodno i hrušky sklízet přímo ze stromu v neporušeném stavu, který nezapříčiní takový všehmyzácký slet. Jenže i tady platí, že jablka jsou přece jen jablka.
Protože použijete-li česáčku, jste v nevýhodě mírné, nepoužijete-li a šplháte po stromě vzhůru, v nevýhodě nemírné. Do takového sáčku na tyči totiž jako do podivné sběračky naberete hruštičku a tuto dopravíte k sobě dolů, jenže nejednou dopravíte tuto i s některým z uvedených hmyzáků, na kterého pak dost možná v pytlíku sáhnete, nebo cestou drbnete i do hrušky napadené a zejména spadne-li i tato, zapište si za uši, že naštvete všechnu tu havěť, jež ji obletuje. Totiž nic si za uši nezapisujte a raději prchejte, protože přijde-li hmyz na to, kdo mu tu páchá příkoří, může být ouvej.
Doslova.
Pokud lezete pro hruštičky na strom, je to, jako byste se vydávali do jámy lvové. Kolem vás tu všude bzučí malí ožihadlení sběrači sladkých šťáv, nedbající presumpce neviny. Těm nevysvětlíte, že je tam dost hrušek pro všechny, těm nevymluvíte, že jste je či jejich kamarády omezili v pohybu čistě neúmyslně, že jste nechtěli. A jestliže po zemi člověk málokdy prchá dost rychle a je bodavým hmyzem dostižen, je ve větvoví v ještě horším postavení. Není kam prchnout, protože člověk není ani veverka, natož pták.
A tak je zřejmě nejlepší sklízet hrušky někde v obchodě. Nejsou to sice vesměs ty nejchutnější, ale má to tu výhodu, že zde už za vás byl popíchán někdo jiný.
