Možná vám, venkovanům, moje rady připadnou poněkud zbytečnými, přesto je tu ale vyslovím. Protože jsme společností civilizovanou a většina z nás nežije na stromech, tím méně pak na jabloních, a tak se minimálně člověku městského typu, jenž pro nedostatek zeleně třeba nikdy nevyšplhal na jeden jediný strom, možná hodí takový malý průvodce do budoucna.
Pokud snad ne proto, aby uměl česat jablka, tak třeba aspoň proto, aby, až přijdou doby ryze Kalouskovské, dokázal na takový strom vylézt za účelem pověšení se.
Nejjednodušším způsobem, jak sklízet jablka, je počkat, až tato sama spadnou na zem. Protože zde je stačí jednoduše posbírat. Což je úkon naprosto jednoduchý a zvládne ho každý, snad kromě těch, koho trápí ploténky nebo přehnaná sebeúcta bránící jim ohnout hřbet. Ovšem jakkoliv je tato metoda nejjednodušší a zvládne ji vesměs i malé dítko i vetchý kmet, není tato právě ideální. Důvod je nasnadě.
Pokud by, jak se zpívává, měla babka čtyři jabka a dědoušek jen dvě, ještě by to šlo, jenže když se vám sesype na zem jablek přehršel, vyvstane problém s tím, že jsou často tak jaksi nakřápnutá nebo aspoň natlučená a uložíte-li je v tomto stavu, záhy vám začnou hnít, plesnivět nebo vyvádět jinou neplechu. Prostě padaná jablka dlouho nevydrží a je nutno je kompotovat nebo kompostovat, případně zavčasu vypálit.
Daleko lepší je tedy sklízet jablka nepadaná, tedy ta dosud se v korunách jabloní houpající. Ovšem jak na to, že?
No, jak? Je-li jablůňka malá, žádný problém. Člověk k ní přistoupí a maje jablka doslova v hrsti tato utrhne. A už je to uděláno, už je to hotovo.
Jenže jabloně mají podobny jiným stromům tu neblahou vlastnost, že rostou, a to i směrem vzhůru. Což samozřejmě leckdy zvýší jejich výnosnost, protože čím více větví, tím více plodů, není-li tomu tedy podle zákonů přírody či schválnosti jinak, ovšem na druhou stranu toto zvyšuje i nároky kladené na sadaře. Protože tento musí vzhůru k nebesům, ač se zemí je spjatý. A tak se tento, odříkávaje si „jen vzhůru, hrdobče“, musí šplhat po žebříku či štaflích, a kdo na tento či tyto kdy lezl, vám nejspíše potvrdí, že i to, co se při pohledu ze země zdá být nízké, je při pohledu už z prvních stupínků žebříku poměrně vysoké.
Takže člověk vyleze na první, druhou, třetí příčku a počne vrávorat, drže se nejbližší větve, jež jej v ideálním případě udrží v roli madla. Neudrží-li, pak buď člověk dobře dopadne nebo dopadne zpátky na rodnou hroudu. A pokus opakuje, nepozbyl-li kuráže nebo zdraví nebo dokonce života.
Leze, leze po železe, nebo po hliníku, nebo po dřevě, to podle toho, jaký žebřík má, a nedá pokoj, až tam vleze. A je-li člověk konečně nahoře, začne sbírat jablíčka třeba do košíku. Přičemž mimo košíku je žádoucí mít tu i spřízněnou duši, která stojí dole, plný košík odebírá a po vyprázdnění vrací k novému naplnění, protože je dosti otravné slézat s každou naplněnou nádobou dolů a pak zase zpět, hlavně má-li člověk strom nejeden.
Jablka takto sklizená vydrží vesměs déle, pokud tedy nejsou naklovnuta, nabodnuta hmyzem, napadena nějakým fujtajblem nebo urychleně snědena. To už ale já na těchto řádcích neovlivním.
V případě zdaru vám přeji dobrou chuť, v případě nezdaru brzké uzdravení.
