Jiřiny jsou nenáročné trvalky s hlízovitými kořeny, pocházející původně z Mexika, kde tyto sloužily jako potravina a léčivá bylina. Z Mexika se pak v osmnáctém století dostaly do Evropy, kde se dočkaly největšího rozšíření v polovině devatenáctého století a od té doby bylo vyšlechtěno mnoho jejich odrůd.
Dnes existuje deset skupin jiřin podle tvaru jejich květu, kupříkladu jiřiny pomponkovité, kulovité, jednoduché, pivoňkovité, orchidejovité, kaktusovité či anemonkovité, květy se ale mimo tvaru liší často i svou barvou, jež může být lecjaká a existují i jiřiny vícebarevné a žíhané.
Jiřiny snášejí nejlépe slunná stanoviště a půdu s vyšším obsahem vápníku, nedaří se jim naopak v těžkých a přemokřených půdách, kde jejich hlízy často hnijí. Hlízy se sázejí začátkem května třicet až devadesát centimetrů od sebe, asi deset centimetrů hluboko, a za dobrých podmínek je lze po narašení mírně zaštípnout, aby se víc rozvětvily. Rostliny dosahují v závislosti na odrůdě výšky od pětadvaceti centimetrů do dvou metrů, vyšší rostliny vyžadují oporu. Potřebují rovněž dostatečnou zálivku. Jiřiny kvetou od konce července až do prvních mrazů, odkvetlé květy je záhodno důsledně odstraňovat. Po prvních mrazech se pak rostliny uřezávají deset cenntimetrů nad zemí, hlízy se opatrně vyjímají a po oschnutí se skladují na suchém a mrazu prostém místě v bedýnkách vystlaných pilinami.
Množí se snadno jarním dělením hlíz nebo vrcholovými řízky, jež se odebírají v létě a přes zimu ve skleníku zakořeňují.
