O čaji už tu řeč byla. Ovšem nejen čajem živ jest člověk. Spolu s ním se na našich stolech a stolcích vyskytují i nápoje další. Z těch nekvašených a nevypálených kupříkladu taková káva.
Káva už se s námi sžila a tvoří nedílnou součást našeho bytí. Vždyť jen těch rčení s tímto mokem souvisejících! Namátkou třeba kolikrát používané „to je teda silný kafe“, „voda je jako kafe“, „spadla lžička do kafíčka…“ nebo ustálené „zajdeme spolu na kafe“, po čemž však nejednou před takovým našincem spočine na stole něco úplně jiného. Nebo těch věcí, co s kávou souvisí: kávová lžička, kafáč, kafemlejnek, kafilerie… pardon, to poslední vlastně ne…
Kávou je míněn nejčastěji mok vzniklý louhováním rozemletých semen plodů kávovníku, případně samotný tento prášek ke spaření určený. Produkt to s oblibou námi narkomany užívaný, nikoliv však pro své těkavé látky, zcela odlišné od čikuli, nýbrž pro svůj obsah kofeinu.
Abychom si takovou kávu mohli dopřát, je třeba nechat si předně kdesi v dálavách vypěstovat kávovník, tedy vlastně povícero kávovníků, z nichž jsou získávány plody různé, jež teprve patřičně smíseny jsou tím pravým pro toho kterého z nás.
Stromy či keře zvané kávovníky, tito rodáci z africké Etiopie, emigrovavší do celé řady jiných zemí, jsou tří druhů.
Je to třeba ten arabský, nejdůležitější, změkčilý horal choulostivý na mrazíky, škůdce a choroby, jenž má chudák jen málo kofeinu, přesto je však nejdražší pro příliš náročné zpracovávání.
Dále pak levnější robusta, ve srovnání s výše jmenovaným kolegou však tmavší a drsnější fujtajblík, jenž však víc vydrží a je také plodnější a proto se přimíchává mezi své cennější druhy.
No a nakonec nejméně významný Coffea liberica, jenž se ze všech kávovníků nejvíc vytahuje (až do výše osmnácti metrů), ale je jen průměrně kvalitní a zahořklý.
Pokud bychom si takové kávovníky chtěli vypěstovat sami, musíme si doma zařídit nejlépe vlhké tropické klima, tedy hodně svítit sluníčkem a zalévat. Plus se obrnit svatou trpělivostí, neboť tyto nám zajistí sice úrodu až na půl našeho života, ovšem nejlepší sklizně budou až po pěti či šesti letech. Máme-li pak zahrádku dostatečně svažitou, že třeba upozornit též na to, že prý druhy pěstované ve vyšší nadmořské výšce mívají jemnější zrna a méně kofeinu a naopak; na rozdíl od lidí tu tedy platí, že čím více vzhůru, tím méně kofeinu v sobě mají.
Když pak na těchto vyrostou plody podobné našim třešním, ukrývající semena – kávová zrna, smícháme tato zrnka (v našich končinách jen druhů arabica a robusta) ještě zelená a pražíme, až vznikne to, co známe, kupujeme-li si kávu zrnkovou.
No a pak už jenom meleme a vaříme.
Myslím kávu. Třeba českého Turka, kávu filtrovanou, arabskou, espresso, mokka,… Nebo třeba kafe s mlékem, vaječňákem, rumem. S cukrem nebo sladidlem, se šlehačkou navrchu i nahoře bez.
Jak na to, to už ale nechám na vás. Navrhněte.
Bobule kávovníku
Sklízení kávových bobulí
