Tak zase jednou udělali kozla zahradníkem. Nemělo by se to sice stávat, ale někdy se to prostě stává. A je smutné, že jak se zdá, stává se toto častěji a častěji, a je-li nakonec kozel volky nevolky nucen opustit svou zahradu, je na jeho místo vzápětí dosazen kozel ještě větší. Případně tedy i koza, abychom nezapomněli na emancipaci. A tak se tento kozel stal absolutistickým vládcem celé zahrady se vším, co k této patřilo. A protože to byl kozel, počínal si na své zahradě jako kozel, takže to tam za chvíli vypadalo jako… jako… no prostě jako když udělají kozla zahradníkem.
Ostatní zvířátka, jimž bylo souzeno v této zahradě žít, to pochopitelně nesla vesměs notně nelibě, jenže co se dalo dělat jiného, že? Ve srovnání s vládnoucím kozlem nebylo žádné jiné zvíře tak velké zvíře, aby se mu mohlo postavit do cesty, aby se mu mohlo vzepřít. A tak tu zvířátka počala živořit, žít v rámci jim pevně daných mantinelů.
Byli tu samozřejmě i tvorové, jimž se zase až tak špatně nevedlo. Protože takoví slimáci se vždycky měli čeho dosyta najíst a nikdo od nich nepožadoval ani mimořádné tempo, ani zodpovědnost při správě přízemního lupení. Protože je-li někdo takto slizský, vždy se nějak prosmýkne, vždy vyklouzne z maléru.
Obstojně se pak vedlo i ptactvu v korunách zdejších stromů. Protože bylo na dost vysokých postech a kozel je tudíž nechával na pokoji. Ptáci si tak nejednou mohli dovolit i zardousit nějakého toho malého přízemního tvora, pachtícího se za skrovným živobytím, a potom na všechno z výšky kálet.
Jenže ostatním tvorům už tu tak dobře nebylo. Kupříkladu ježkovi. Protože ježek je tvor přežívající tam úplně dole, jenž si navzdory nespokojenému dupání nic nevydupe a jenž se nejednou musí dřít až do úmoru za namáhavého funění.
A protože byl ježek definitivně odsouzen přírodou k svému přežívání tam dole, stal se vzápětí obětí vládnoucího kozla. Protože ježek měl sice v ústraní pichlavé poznámky, mohl se se svými blízkými popichovat, ale to bylo tak vše. Protože mu bylo známo, že kdykoliv se některý z jeho příbuzných naježil, nejčastěji uprostřed nedaleké exponované silnice, špatně to s ním dopadlo.
A tak ježkovi nezbylo než začít již v útlém mládí kozlovi přisluhovat. Kdykoliv se počalo rodit ovoce, přišel si díky svému mlčení či jen tichému brumlání též na nějaké to sousto, ovšem zákonitě toliko paběrkoval. Protože většinu úrody bylo třeba odnést kozlovi.
Protože kozel – samozřejmě jen aby se neřeklo – sliboval ježkovi za svědomité utrhování si od úst leccos. Sliboval mu, že stihne-li ježka nehoda, pofouká mu za jeho vlastní spoluúčasti bebí. Garantoval, že dá ježkovi zpět něco málo z odevzdané úrody, bude-li neúroda nebo bude-li ježek z jakéhokoliv důvodu neschopen se nasytit sám. Sliboval ježkovi, že tomuto v letech na oplátku za jeho celoživotní píli poskytne důstojné stáří a dostatek listí, v němž by si tento mohl hovět, nejlépe pak na stinném místě o plotu, tam pod druhým pilířem. Sliboval, sliboval.
A pak se ježek roznemohl. Dlouho nemohl ani sbírat spadané ovoce, ani lapat chutný hmyz. A než by se jeden nadál, zestárnul a zeslábl.
A kozel? Jistě, bebíčko pofoukal, ovšem ostatní péče už byla jenom a pouze v ježkově režii, na ježkovy náklady. Když přišla suchá léta, vypařily se nejen kaluže, ale i kozlovy sliby sociálních jistot, jelikož se nedostávalo dost ani pro kozla s kozou a kůzlaty, natož pak pro nějakého hloupého ježka. A když se stal ježek Metuzalémem, stal se mu oporou i slíbený druhý pilíř. Mohl se o něj opírat, žebraje na kolemjdoucích o kousek jakéhokoliv žvance.
A pak ježek skonal. Protože to mu bylo vrchností vždy povoleno. Tedy vždy od chvíle, kdy přestal být zdrojem obživy pro celou tu kozlí bandu.
A život šel i bez něj dál. Maličcí tvorečkové dál nosili a nosí svému nejvyššímu kozlovi svůj desátek, doufaje, že je nestihne ježkův osud. Tedy doufaje tehdy, mají-li na nose, čumáčku či zobáku dosud růžové brýle.
Protože je-li kozel zahradníkem, nebude nikdy lépe, než bylo právě zmíněno.
Zvířátka, jež prozřela, by nejraději ze zahrady uprchla, jenže… kam až zvířecí oko dohlédne, nevidno jiných zahradních vládců než kozlů. Těch, kdo se v roli zahradníků starají velice podobně.
A tak si kozlí vládci dodnes pohodlně žijí, jsa krmeni pílí přízemních tvorů. Zahradničí a zřejmě ještě dlouho zahradničit budou. Alespoň tedy do doby, dokud bude na trávníku aspoň špetka zeleně vhodné k urvání pro sebe samé.
A co je nejhorší – nejeden z panujících kozlů se umí i výborně maskovat. Nejednou na první pohled skoro nepoznáte, že se takoví kozli ukrývají i převlečeni za vládce z říše lidí.
