Libeček lékařský je jednou z těch rostlin, která má v naší kuchyni nezastupitelné místo. Má výraznou chuť, která je často přirovnávána k chuti maggi. Způsobuje to silice terpineol. Některým z nás je jeho aroma příjemné, pro jiné silné, vtíravé a k rostlině jako koření mají odpor.
Chutí připomíná celer, bodejť by ne, jsou to příbuzní. Jeho intenzita je docela silná, proto ho používáme opatrně v malých dávkách. Pokud množství přeženeme, pokazí se nám jídlo. Pro kuchyňské účely používáme listy, oddenky, semena i kořen. Všechny části rostliny si můžeme do zásoby nasušit, i když o část jeho vůně přijdeme, listy s oddenky se dají i mrazit. Mrazíme tak, že čerstvé lístky nahrubo pokrájíme, přidáme malé množství vody a naplníme do formy na kostky ledu. Potom si vždy lehce vyloupneme potřebné množství. Zabalený v lednici v mírně navlhčené utěrce vydrží dlouho v čerstvém stavu. Semena jsou vhodná k dochucení brambor, jsou méně aromatická a mají jemně nasládlou chuť. Můžeme jimi dochutit také domácí likéry. Bylinkou dochucujeme polévky, rýži, omáčky, ragů, pomazánky, luštěniny, brambory i maso. Oddenky se používají vařené v polévce jako zelenina. Úžasná je nádivka do kuřete s drobně sekanými čerstvými lístky libečku. Pro vnější účely se používá už je výjimečně ve formě koupele. Jeho silný vývar prý působí jako deodorant.
Nejvýraznější účinek má kořen. Často se v sušené formě přidává do bylinných směsí proti potížím se žlučníkem, s ledvinami a močením. Krátkým povařením sušeného kořene připravíte čaj, který působí močopudně a tím pádem má čistící účinky. Působí podobně jako máta, je ovšem hodně silný a kůra by neměla trvat déle než tři týdny. Naši předkové ho ne nadarmo nazývali Panax nebo Panakes, což znamená „všeléčivý“.
Tradice pěstování této trvalky u nás je velká. Pochází z jižní Evropy, kde ji nejdříve mniši Benediktýni pěstovali v klášterních zahradách. Dobře se mu bude dařit na slunci nebo v polostínu a má rád vlhčí zkypřené půdy. Při dobrých podmínkách vám na zahradě doroste výšky až dvou metrů a stane se z něj mohutný silný keř, který rozhodně nepřehlédnete. Je proto dobré odstraňovat plody, aby se nám nerozšířil až příliš, protože pro jeho intenzitu nespotřebujeme velké množství. Jakmile se rozroste nepotřebuje téměř žádnou péči a je velmi nenáročný. Nevymrzá,neprořezává se, jeho lístky se sklízejí postupně, pravidelně odstraňujeme jen zavadlé části rostliny. Množit ho lze dělením.
Od července do září kvete drobným nenápadným nažloutlým květem. Po prvním mrazu odumírají všechny jeho nadzemní části, přezimují jen kořeny, aby se brzy na jaře znovu objevily první mladé rostlinky. Na jednom místě může vydržet deset i patnáct let.
Libeček lékařský můžeme pěstovat také v květináči jako jednoletou rostlinu. Nejlépe v březnu vysejte semínka, která později vyrostou až do výšky 50 centimetrů. Jeho chuť a vůně bude stejná, jako kdyby jste ho pěstovali na zahradě, jen vám s největší pravděpodobností rostlina nevykvete. Na podzim ji zlikvidujte a na jaře si zasaďte semínka nová. Klíčí poměrně dlouho, asi jeden měsíc.
Zalévejte pravidelně a přihnojujte jen málo, bylinkám přehnojení nesvědčí.
Podle starých recepisů se doporučuje snítku libečku zaplést nevěstě do účesu nebo ukrýt pod svatebními šaty a tím zajistíte jí i ženichovi dlouhý, šťastný a plodný život. A do kalendáře si stojí za to poznačit, že pokud celou rostlinu libečku vykopete prvního října v šest hodin ráno, bylina velké a znamenité skutky učiní v manželství a roztržky a neshody všechny urovná 🙂
