Na zahradě si po dlouhé týdny rostla docela obyčejná cibule. Za pěkného počasí se vyhřívala v teplých slunečních paprscích, za ranního rozbřesku se třpytila v krůpějích rosy a za nečasu s nostalgií vzpomínala na dávné časy, kdy byla ještě úplně malou sazečkou a kdy jí kdesi v suchu uložené ještě plískanice nečinily nedobře.
Cibule si tu rostla mezi ostatní zeleninou a nemohla si příliš stěžovat. Protože svůj kousek životního prostoru měla a na tomto nebyla příliš utiskována ani případným plevelem. Měla dost zálivky i živin, a tak se dá říci, že se měla. A měla se čile k světu. Pyšnila se svou svěže zelenou barvou a čile si střádala ve své podzemní cibuli na předpokládatelné horší časy.
A pak jednoho dne horší časy opravdu nastaly. Ovšem jiné horší časy, než se milá cibule domnívala. Ne, nepřišlo velké sucho ani přemrštěné mokro, nebylo ani nesnesitelné horko ani krutý mráz. Přišla docela jiná katastrofa.
Katastrofa jménem zahradník, jenž jednoho podzimního dne přišel a všechnu zeleninu sklidil. Vyryl mrkve, vykopal křen, vytahal celer i petržel a došlo i na naši cibuli. Na cibuli, jíž byly veškeré podzemní zásoby na horší časy rázem zhola k ničemu. Protože k čemu je cibulka, je-li tato zbavena kontaktu se zemí?
A tak cibule zvadla, seschla a skonala. Byla uložena do spižírny, jakéhosi předpokoje na cestě na věčnost, a pak byla v kuchyni zcela zprovozena ze světa. Přesněji tedy s něčím smísena, uvařena a snědena. Stejně jako všechna zmíněná ostatní zelenina.
Ovšem jedno privilegium naše cibule nakonec přece jenom měla. Na rozdíl od ostatní zeleniny nad ní člověk alespoň při posledním loučení uronil slzu, zaplakal. Když ji krájel…
