Asi nikomu z vás neřeknu novinu, prozradím-li, že záhon je takový kus půdy, tedy rodné hroudy a nikoliv podstřešního prostoru, který je člověkem zvelebován a užíván k obrazu jeho. Tedy k tomu, aby z něj vzcházela vegetace žádaná a nikoliv to nežádané býlí, co roste všude vůkol.
K rostlinám, jež na záhon patří, náležejí podle nátury pěstitele buď různé druhy šlechtěné květeny nebo zelenina, přičemž ty první mají lahodit oku a ty druhé trávicímu traktu.
K rostlinám, jež pak na záhonu vídáme jen neradi, patří pak ty souhrnně označované plevel, tedy ty, jež zde vyrostou, aniž bychom po nich prahli a o jejich přítomnost se nějak zasloužili.
K tomu, aby se záhon stal záhonem, potřebujeme v první řadě zahradnické náčiní. Tedy hlavně rýč, lopatu, konev a hrábě, případně pak i krumpáč, motyku a další.
Nejjednodušší typ záhonu zhotovíme tak, že na vytčeném místě rozryjeme za pomoci rýče celinu, a je-li tato kamenitým úhorem, pomáháme si při dobývání buližníků krumpáčem. Poté usilovným natřásáním (drnů, nikoliv sebe) oddělíme hlínu, již tu ponecháme, od kořenů zde dosud rostoucí vegetace, již vyhazujeme. Nikoliv naopak, to by bylo kontraproduktivní. Je-li vyházené vegetace a zejména kamení přespříliš, doplníme vzniklou prohlubeň zeminou získanou ze svého kompostu, z kompostu sousedů se vším smířených a neagresivních nebo z jiných míst, která nám vesměs nepatří, kde nám to ale nikdo pokud možno nedokáže. Obeženeme tento prostor kamením či tomu podobným materiálem, povrch uhrabeme a záhon je vlastně hotov. Je to jednoduché, akorát to dá docela zabrat.
Můžeme pak ale zvolit samozřejmě i alternativy, jakými jsou dejme tomu terasy, vytvořené tak, že na svahu zbudujeme zídku, do níž navozíme hlínu, a případně i nejlemplovatější verze, kdy jen kus trávníku navezeme zeminou, což sice rovněž vypadá jako záhon, ovšem jen nakrátko, protože zaživa pohřbená zeleň si to nenechá líbit a již záhy vylézá na povrch jako zombie.
Na záhon pak zasazujeme požadované sazenice či sejeme semena, a to nejlépe podle instrukcí na jejich obalech a do řádků. To proto, že třeba ředkvičky v půlcentimetrových rozestupech zrovna moc nenarostou a mrkev s rozestupy metrovými zase nedá příliš velkou úrodu zprůměrovanou na jednotku plochy. Přitom dbáme, aby sazeničky působily živým a nechcípáčkovitým dojmem a semena používáme nejlépe ta z originálního balení od obchodníků s neprošlým datem použitelnosti. Protože suché hnědé chcíplotinky sotva vzejdou, stejně jako osivo po prababičce nalezené kdesi na půdě, které sice klíčilo jako o závod, ovšem před půlstoletím.
Poté, co jsou semena či sazenice v zemi, nejlépe v době, kdy ani už ani ještě nehrozí mrazy, důkladně záhon zakropíme, a to nejlépe vodou. Křtít ho třeba šampaňským nám větší úspěch nepřinese a znám není pozitivní účinek ani jiného alkoholu, o nějaké kyselině či louhu pak ani nemluvě.
A pak už nezbývá než za přiměřeně často opakovaného kropení čekat na to, až nám začne něco růst. Tedy nemusíme čekat na místě, což by bylo zdlouhavé, klidně si můžeme během pozorování i na několik dní odskočit.
Poté, co se objeví první zeleň, zajásáme. Dokud tedy nezjistíme s pomocí botanického atlasu, že to, co nám tu vykukuje, není to, co jsme čekali, ale jen ostřice, jetel, pýr, hluchavka, kopřiva, bodláčí, smetanka a jiný plevel.
Nyní nastupuje éra pletí. Tedy odstraňování toho, co je tu nevítáno. Tato činnost sestává z toho, že vetřelce vytahujeme, a to nejlépe i s kořeny, které mívají často schopnost drze dorůstat. Přičemž však, ač nechtěně, bohužel nejednou vytáhneme i to, co by vytaženo být nemělo. Proto tato činnost vyžaduje notnou dávku bdělosti a ostražitosti, jež se sem tam přesto minou účinkem.
A jsme-li ve výše uvedených činnostech důslední, konečně přijde den, kdy na záhoně uvidíme to, co jsme chtěli vidět. Tedy to námi zasázené. Radostně můžeme běžet a zvěstovat tuto radostnou událost. Jásáme, plesáme, usmíváme se,…
Zatímco nám plody našeho snažení třeba žere sousedovic koza.
