Sotva do našich luhů a hájů vpadne jaro, objeví se i tyto. U nás tedy spíše petrklíče, což ale úplně jedno jest. Vylezou ze země hned zjara, protože to nejsou takoví rozmazlenci jako jiné rostliny-chcípáčci nebo jako já, který bych tedy ven rozhodně nelezl a raději zůstal tradičně do dubna za kamny.
Inu, taková prvosenka, jedna z vyšších dvouděložných rostlin z rodiny vřesovcotvarých a prvosenkovitých, je rostlina vytrvalá a má hodně pevný kořínek. Kdyby totiž neměla, těžko by se uchytila ve více než pěti stech druzích nejen v sociální Evropě, ale i v Asii či Americe. Ovšem ta naše prvosenka je patriot a tak se od nás nikam nerozšířila a zůstala tu krize nekrize.
Pokud taková najde chladnější, vlhčí a větrnější místo s cirkulujícím vzduchem, chráněné před horkem a přímým sluncem, vystaví na odiv svou přízemní růžici listů s uzlovitým oddenkem, živené vláknitými kořeny, a pak vykvete… no vždyť víte jak, kdo by petrklíč neznal?
A když už jednou vyroste a je z ní tak pěkné kvítko, je zákonité, že se nám taky počne i rozmnožovat. přičemž tak činí semeny či měkkými řízky, čímž se liší od lidí, kde se množí přednostně pěkně tvrdí řízci, ba přímo pořízci.
Za což se jí lidstvo mstí nejednou tím, že ji používá k léčitelství, a to rovnou celou. Nebožačka je pak napřed sušena, následně zčajována a pita, kdykoliv se jednomu neudělá dobře v dýchacím traktu, má regma a podobně, homeopati vás jí dost možná napojí i při ledvinových trablích a neuralgiích. Za to, jak s ní bylo coby s bylinou zacházeno, se vám pomstí svou močopudností, pěkně se s ní zapotíte, usedativuje vás a vpraví do vás i pár vitamínů, ukrývá se schována i v Solutanu.
A ač lidem někdy pomůže, i ona sama někdy churaví. Tu dostane chlorosu, tedy žloutenku, tu se tváří kysele na kyselou půdu, tu jí nedělá dobře přelití. A leccos ji taky pořádně žere, třeba háďátka, mšice a housenky můr.
Ale přesto vždycky na jaře zase vyleze. Doufejme.
