Šafrán pochází z Malé Asie a jeho velkokvěté formy byly později vyšlechtěny v Holandsku. Podle doby kvetení se jeho formy dělí na jarní a podzimní; ty prvně zmíněné kvetou od února do konce dubna, druhé pak v září až říjnu.
Šafrán snáší dobře lehčí humózní půdu, jež má být v létě suchá a na jaře a na podzim dostatečně vlhká. Jarní druhy se vysazují na konci září, podzimní v červenci, a to do hloubky dvojnásobné v porovnání s velikostí hlízy, na zimu se pak tyto zasypávají humusem, chvojím nebo tenčí vrstvou listí, aby byly chráněny před mrazem. Jarní druhy se sázívají nejčastěji do truhlíků, na kraj záhonů nebo ve skupinách do trávníku, podzimní pod koruny stromů.
Květy vyrůstají na rostlinách jednotlivě, mohou být žluté, fialové, modré, purpurové i příčně pruhované.
Rostliny často vykvetou jen v prvním roce po vysazení, protože jednak hlízy postupně klesají v půdě do hloubky, jednak jim škodí hlodavci a jednak při ztrátě listů před jejich zežloutnutím ztrácejí hlízy zásobní látky a slábnou. Je tedy třeba chránit hlízy před škůdci, občas je vyrýt a zasadit znovu a listy je třeba odstranit až po přemístění zásobních látek z nich do hlíz.
Rostliny se mimo hlíz množí i semeny, jež jsou roznášena mravenci po okolí.
Mimo funkce jako květina je šafrán – přesněji blizny z květů hlavně podzimních krokusů z Afganistánu a Íránu –využitelný i jako koření barvící jídlo do žluta.
