Tak se pan Radana zmohl a konečně si splnil svou dlouholetou touhu. Tedy koupil si zahrádku, po níž již po řadu let prahnul. Konečně se v této bude moci rýpat, konečně si vypěstuje vlastní ovoce a zeleninu, konečně bude mít místo, kde si odpočine od práce, manželky a jiných zdrojů permanentních potíží.
Jenže neuběhlo mnoho času a náš zahradník počal rychlostí blesku přicházet o iluze. A naopak začal propadat depresím. Protože koupený pozemeček se stal lecčím, jen ne takovou zahrádkou, jakou si vysnil.
Začal totiž kopat v jednom z jejích rohů… a vykopal truhličku s takovým středně velkým zlatým pokladem.
Začal kopat v protějším koutě… a narazil na cosi, co posléze archeologové označili za zdroj významných němých svědků dávné minulosti.
Ve třetím rohu se ani nezavrtal příliš hluboko a našel kostlivce. Ještě že unikl podezření z vraždy, protože oběť, jak se ukázalo, skonala v době, kdy ještě žil na druhém konci republiky.
A ve čtvrtém rohu zahrady vykopal vcelku objemný sud slivovice.
A zatímco se mu ve třech rozích zahrádky činili policisté, archeologové a zaměstnanci příslušného muzea, on ve čtvrtém ze žalu nasával svůj poslední nález. A ronil slzy.
Protože už se bál kopnout do země, aby snad zase něco neobjevil. A vidina jeho vytouženého vlastního hnojiště se mu tak rozplývala.
