Jste zbohatlík, lenoch či osoba s humanitním vzděláním (čím vyšším, tím hůře) a zároveň majitel venkovské nemovitosti? Pak si kupte na trávník nějaký ten zahradní nábytek, na němž budete moci spočinout ve chvílích oddechu. Pohovíte si a kromě peněz vás to nebude nic stát.
Ale správný frajer si zahradní nábytek nekoupí. Správný frajer si ho vyrobí sám. K čemuž nás vlastně ponoukají i tradice našeho národa, tedy zvěsti o zlatých českých ručičkách a vzor ve Ferdovi Mravencovi. A na schopnosti improvizace nám neubrala ani totalita – právě naopak. Kde nic nebylo k sehnání, tam si musel našinec poradit sám. A poradil si.
A tak správný kutil navštíví les. Tedy zdroj všeho možného. Ovšem dnes tam bez povšimnutí mineme černé skládky a soustředíme se na materiál ryze přírodní. Dřeva je tam přehršel, protože lesníci sice provádějí prořízku, ale k úklidu se mívají málokdy. A dávno už nás nepožene hajný za lesní pych svinským krokem. Naopak – dočkáme se, byť jen imaginárního, poděkování od chudáka lesa.
Odneseme si z mlází přiměřeně dlouhou tyčovinu. Délky minimálně takové, jak velký má výsledný výtvor být, síly pak takové, aby unesla předpokládaný počet usazených tělesných schránek. Dřevo by mělo být dále v rámci možností pevné, nenapadené škůdci, neztrouchnivělé. Protože takové se sice lehce opracovává, ale stejně lehce také po dosednutí praská.
Doma pak můžeme začít s dílem samotným. Kreativitě se meze nekladou, proto zde uvedené berte pouze jako jednu z mnoha variant.
Ze silnějšího kmene uřízneme dva stejně vysoké špalky. Pro trpaslíka stačí malé, pro obra musí být velké, pro průměrného našince tak půlmetrové. Z kmínků o průměru řekněme pět centimetrů nařežeme dvoumetrové tyče. Tyče poklademe podle svého uvážení hustě či nehustě, nejlépe však těsně vedle sebe, na plochy špalků a přibijeme je dlouhými hřebíky. A je tu lavička.
Ze silnějších polen pak uřízneme čtyři cca metrové špalky a rozestavíme je přiměřeně daleko od sebe do půdorysného tvaru obdélníku. Dva a dva sousední vždy spojíme tenčí tyčí, již k nim přibijeme. A máme nakročeno ke stolku. Ovšem protože tímto by jaksi propadalo nádobí i cokoliv jiného, je třeba toto podobně jako u lavičky pokrýt dřevěnými tyčemi a tyto přibít. Stolek je na světě.
Teď už zbývá jen toto umístit na zahrádku. Čím vzhlednějším výtvor je, tím blíže ku plotu do ulice. Protože sedí se na tom sice mizerně, odložené nádobky se na stolku snadno převracejí, ale kolemjdoucí budou žasnout, jak jsme šikovní. Někdo bude závidět, nejedna žena po shlédnutí našeho výtvoru i vyplísní toho svého budižkničemu, který by to, lempl jeden, nikdy nedokázal.
Posedávejme a usmívejme se navzdory třískám v oněch místech, navzdory otlakům. Máme to zadarmo a máme něco, co nikdo jiný nemá. Unikát. A unikáty, jak o tom svědčí burzy, jsou nejcennější.
A až nás bude pozadí bolet už moc, stačí vzít prostě sekeru… a až mráz bude v okna dout, v chaloupce bude teplo u kamen.
